autor: Anna Dorota Votavová

Odvrácená strana textilu

„…na občana České Republiky připadá ročně 10kg textilního odpadu. Celosvětově se jedná o 21 milionů tun textilií každý rok, které končí na skládkách. Vyhozené oblečení zabírá 5% všech světových skládek.“

V tomto textu bude řeč o textilním odpadu, ale nemůže se, ve vztahu k životnímu prostředí, nezmínit i o dalších problematických oblastech textilního průmyslu. Ten je jedním z klíčových globálních průmyslů a k tomu patří i neuvěřitelná komplexnost, zahrnující ve výsledku každého z nás, protože je textil každodenní součástí našich životů. Ambicí tohoto textu je nastínit, v čem problematika spočívá a dát čtenáři k dispozici několik čísel, o které se může opřít.

TEXTILNÍ PRŮMYSL JE PO ROPNÉM DRUHÝM NEJVÍCE ZNEČIŠŤUJÍCÍM PRŮMYSLEM NA SVĚTĚ.

Kde se to vzalo? Jedním z klíčových termínů pro toto téma je fast fashion. Textilní průmysl je odvětvím s obratem 2,5 bilionu dolarů1. Z ekonomického hlediska je výhodné, aby byl celý koloběh co nejvíce v pohybu. Z dřívějších 2 kolekcí na rok se u mnoha řetězců stalo 52, každý týden nová. To, spolu s absurdně nízkou (a tím i široce dostupnou) cenou oblečení, vytváří klima, ve kterém je oblečení prezentováno jako spotřební zboží. Ve spojení s cílenou inzercí na sociálních sítích je vytvářen tlak na obměnu obsahu šatních skříní. Tento fenomén je dobře pozorovatelný v australském dokumentárním cyklu zabývajícím se bojem proti plýtvání2, v dílu o fast fashion, kde od jedné dívky zaznívá, že nemůže mít dvakrát na sobě to samé, jelikož by to bylo vidět na Instagramu.

Podle průzkumu McKinsey & Company od roku 2000 do 2014 se počet vyrobených kusů zvýšil o 60% a v roce 2014 překročil 100 miliard vyrobených kusů. Na druhé straně se o polovinu snížila doba, po jakou si lidé oblečení nechávají. Tlakem na obměnu obsahu skříně a jejich omezenou kapacitou nutně vzniká potřeba dávat oblečení pryč. Podle MPO na občana České Republiky připadá ročně 10kg textilního odpadu. Celosvětově se jedná o 21 milionů tun textilií každý rok, které končí na skládkách. Vyhozené oblečení zabírá 5% všech světových skládek. Ale nepředbíhejme k odpadu, když jsme se zatím skoro nedotkli procesu, který mu předchází. 

Výroba

Máme dva základní druhy textilních vláken. Přírodní a umělé. Každé s sebou nese trochu jiné důsledky na životní prostředí.  

Přírodní vlákna

Jedná se převážně o bavlnu. Ale patří sem i vlna, len, bambus nebo například konopí. Výhodou přírodních vláken je, že jsou biodegradabilní ( to znamená v přírodě rozložitelné). To je ale bohužel pravda jen pokud se jedná o látku 100% z přírodních vláken. 

U pěstování bavlny je velký tlak na rychlost a množství bavlny. Bavlněné zemědělství je jedno z těch, které používá nejvíce pesticidů, insekticidů a hnojiv a je náročné na vodu. To vede k zásadní kontaminaci půdy, která pak není například schopná účinně zadržovat vodu. Navíc je to s postřikem polí stejné jako s návykovými látkami. Čím více jich používáte, tím více jich musíte použít příště.

Umělá vlákna

To jsou vlákna plastová. Polyester, nylon, akryl…Ty se svým vznikem nenesou důsledky na zemědělství, ale ze své podstaty jsou potenciálním plastovým odpadem, který se v přírodě rozkládá velmi dlouho a někdy vůbec. Vůbec platí pro mikroplasty, které jsou z polyesterových oděvů uvolňovány v procesu praní. Podle IUCN 35% mikroplastů pochází právě z oděvů3. Umělá vlákna mají na svědomí 2-3x větší uhlíkovou stopu, než ta přírodní. 

Zpracování textilií 

O textilkách je dobré uvažovat jako o chemičkách. V procesu výroby oděvů se využívá mnoho chemikálií – čištění bavlny, bělení, barvení a další úpravy. To sebou přináší obrovské znečištění vody. Odhaduje se, že 20%4 znečištění pitné (sladké) vody má na svědomí právě textilní průmysl. Spotřeba vody je obrovská. Uvádí se 2700 litrů vody na 1 bavlněné tričko a 10 000 litrů na jeany. Matematické duše si v tuto chvíli mohou toto číslo spojit s počtem vyrobených kusů uvedených na začátku textu, nebo si odhadnout kolik vody mají ve vlastní skříni. U znečištěné vody to ale nekončí. Další díl padá na znečištění ovzduší. To je způsobeno oxidy dusíku a oxidem siřičitým, které jsou produkovány v procesech získávání energie, těkavými organickými látkami (VOC) vzniklými při povlékání, tvrzení, skladování chemikálií a čištění odpadních vod a páry anilinu, sirovodíkem, chlorem a oxidem chloričitým, které vznikají při bělení a barvení látek5

Doprava

Emise spojené s lodní a leteckou dopravou jsou kategorií sami pro sebe. Je dobré mít na paměti, že přibližně 70% textilu je vyráběno v Asii a putuje tedy poměrně dalekou cestu. Část oblečení tuto cestu podniká dvakrát, jelikož se v Asii nachází i skládky textilního odpadu. 

Odpad

V současném nastavení výroby se od začátku počítá s nadprodukcí. Neprodané oblečení je buď skladováno (s tím jsou spojeny energetické a prostorové náklady) a nebo spalováno. Další textilní odpad vzniká na straně konzumentů. 

(https://www.wri.org/blog/2019/01/numbers-economic-social-and-environmental-impacts-fast-fashion )

U nás tvoří textil 4-6% komunálního odpadu. Uvádí se, že okolo 85% vyhozeného oblečení končí na skládkách a nebo je spáleno = termicky zhodnoceno. (Textil má výhřevnost hnědého uhlí6). Část se vrací do oběhu jako second hand zboží, část je poslána do rozvojových zemí, převážně do Afrických, kde ale příliv dalece převyšuje poptávku. Jen malá část oděvů je recyklována nebo downcyklována (materiál je znovu využit, ale má nižší kvalitu).

(https://www.epa.gov/facts-and-figures-about-materials-waste-and-recycling/textiles-material-specific-data )

V současné době je recyklována takto malá část hned z několika důvodů. První je technologický. Recyklace může probíhat dvěma způsoby. Chemicky – u umělých vláken a nebo mechanicky – u přírodních. Látky jsou ale velmi málo kdy jen z jednoho typu vláken a zatím neexistují efektivní způsoby, jak kombinované látky recyklovat, aby se nesnížila jejich kvalita.

Druhým důvodem je nákladnost (ruční přebírání textilu, energie, stroje, doprava…) .  Západním zemím se recyklace nevyplácí a tak často volí jinou variantu konce oblečení a nebo jej posílají k zrecyklování jinam. Nejvíce se vyrábí nová vlákna v Indii. Tedy oblečení se dopravuje zpět do Asie.

Třetím důvodem, který stojí za zmínku je absence tlaku na textilní společnosti, aby nesly zodpovědnost za odpad, který produkují. Downcyklací vznikají například netkané textílie nebo výplně do izolací. Ty už ale často nejsou znovu dawncyklovatelné.

Skládkování, které se odehrává nejčastěji opět nejčastěji v Asii, není bez dopadu. Textil během procesu rozkládání uvolňuje skleníkové plyny a vypouští toxiny a barvy do vody a půdy7 a znehodnocují jejich kvalitu.

Jako poznámku na závěr bych chtěla zmínit ještě jeden negativní aspekt textilního průmyslu a to aspekt lidskoprávní. Vzhledem k tlaku společností na nízkou cenu finálního produktu se výroba přesouvá tam, kde je nejlevnější cena lidské práce. V textilních továrnách se často pracuje se zdraví škodlivými látkami bez potřebných ochranných pomůcek a celkově vysoce nedostačující bezpečností práce. Demonstrativním příkladem nám může být zřícení bangladéšské továrny Rana Plaza, při kterém zahynulo 1130 lidí a přes 2000  bylo zraněno8

Nerada bych tímto textem vzbudila v komkoli environmentální žal, jako spíš zvědavost po původu našeho oblečení a respekt k věcem, které vlastníme. 

Chtěla bych ještě upozornit na dokument https://truecostmovie.com/ z roku 2015 který ukazuje, co stojí na druhé misce vah levné fast fashion.