V roce 2013 vystudoval obor Odpady a jejich využití na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů na České zemědělské univerzitě (ČZU). Nyní Petr Bažil pracuje na Ministerstvu životního prostředí, kam nastoupil ihned po svém studiu. Byla mu přidělena agenda Zákona o obalech; stěžejní zákon, který implementuje rozšířenou odpovědnost výrobce v oblasti obalů.
Tato otázka se dá pochopit dvěma způsoby: “S čím se nejobtížněji nakládá?” a “S čím se nakládá nevhodně vzhledem k životnímu prostředí?”
Co se týče první otázky, podle mě se nejobtížněji nakládá s nebezpečným nebo biologicky a chemicky znečištěným odpadem. Jeho recyklace je dost omezená jak hygienickými, tak bezpečnostními předpisy. Avšak nemusí to nutně platit ve všech případech. Jsou spalovny nebezpečného odpadu, kde se likvidují sudy od chemikálií při vysokých teplotách. Chemikálie shoří a kov se dá dál využít. Podobných případů bude určitě více, nicméně většinový nebezpečný a znečištěný odpad končí likvidací.
Když se vrátím k druhé otázce, v České republice máme velkou rezervu v nakládání s bioodpadem. Přijde mi to jako největší zvěrstvo, že se bioodpad odváží na skládky, kde zbytečně vypouští skleníkové plyny do vzduchu. Druhým příkladem je sběr kovů – zejména hliníkových plechovek, ale zde se blýská na lepší časy a síť šedých kontejnerů se postupem času začíná intenzifikovat. Touto záležitostí se nyní zabývá EKO-KOM a.s. (viz pozn. red. číslo 1). V malých obcích nemusí vždy dávat ekonomický smysl zavádět šedivé kontejnery, a tak se tam vyskytuje tendence sbírat nápojové plechovky s plastem nebo s nápojovými kartony.
Je pravda, že se nerecykluje veškerý odpad z barevných kontejnerů, přesto je podstatné odpad vyhazovat do třídících kontejnerů a ne do směsi. Množství opětovně využitého odpadu je rozdílné v závislosti na jeho druhu. U skla a u papíru je velice velká šance, že se zrecykluje většinový vytříděný odpad. Složitější je to u plastu, tam jsou výměty většinou o něco větší. Mimo samotnou problematiku třídění, je problém i v následném nakládání s vytřídeným materiálem. Celý výkup recyklovaných materiálů závisí na aktuální situaci na trhu s druhotnými surovinami a na manažerských schopnostech jednotlivých třídících linek. Co si budeme povídat, vždycky záleží na penězích, takže některé linky mají výměty minimálně a dokáží vytříděné materiály udat, protože jsou manažersky schopné a některé jsou na tom o něco hůř.
Z plastových výmětů se často vyrábí tuhá alternativní paliva. Ta se upravují v závislosti na zařízení, v kterém se pálí, na určitou kvalitu. Velmi často se směsné plasty, které nemají tak velký odbyt, rozřežou na menší kousky a používají se jako palivo v cementárnách, kde je potřeba obrovská výhřevnost.
Co se týče třídění plastu, rád uvádím příklad s mikrotenovým sáčkem. Když občan vyhodí mikrotenový sáček do černé popelnice mířící na skládku, tak na ní ten sáček z 99% nezůstane a odletí. Zatím co když jej spotřebitel hodí do žlutého kontejneru, tak alespoň neuletí. Navíc, i kdyby nebyl po vytřídění zrecyklovaný, alespoň je spálen pod správnou teplotou, aby co nejméně uškodil životnímu prostředí. A to je velké pozitivum.
Ha, to je pravda. Většinou je to tak, že producent automaticky započítává do ceny produktu i cenu obalu a jeho recyklaci. Spotřebitel si tak recyklaci či zodpovědné eliminování obalu zaplatí již při koupi výrobku. Producent, který obal neprodukuje, je tím pádem zvýhodněný již od začátku – neplatí poplatek za nakládání s obaly. Takto je to nastavené již od roku 2001. Další zvýhodnění mají na starosti kolegové z operačních programů ochrany životního prostředí. Více by Vám museli říci oni, já do toho příliš nevidím.
Řekl bych spíše, že jsem zastáncem navrácení k principu cirkulárního oběhu, který fungoval dávno před tím, než lidé chodili po této planetě. Myslím si, že právě člověk tuto cirkularitu narušil, a proto je na místě, aby se k ní alespoň snažil přiblížit. To neznamená být za každou cenu fanaticky cirkulární, ale snažit se hledat aplikace, kde cirkulární dává jak ekonomický, tak environmentální smysl. Nejlepším příkladem je omezení skládkování.
Nechci dělat reklamu firmám, ale rád bych zmínil iniciativu brněnských sběrných dvorů, které ve spolupráci se spalovnou SAKO Brno a.s, založily re-use centra. Můžete tam odnést například svůj starý nábytek. Místo toho, aby byl rozebrán na prvočinitele a vyhozen do směsi, putuje do re-use centra, kde si ho někdo může za symbolickou cenu zakoupit a dále ho využívat.
Dále bych rád zmínil naši iniciativu (Ministerstva životního prostředí) s názvem “Dost bylo plastu”. Ta je mířena především na kavárny a restaurace, kterým je nabídnuta možnost enviromentální reklamy výměnou za zrušení jednorázového plastového nádobí.
To je dobrá otázka. Samozřejmě by bylo nejlepší omezit skládkování co nejdřív, nicméně není to zas tak jednoduchá věc. Otazka “Kam s ním?” leží na stole už poměrně dlouho. Musím však konstatovat, že jsem spíše zastánce názoru, že české odpadové hospodářství nebylo na úplný zákaz připraveno. Zatím není dostatečná kapacita recyklačních a spalovacích zařízení. V České republice máme čtyři spalovny, které sotva obslouží přilehlá města. Další věcí je, že české a vůbec celé evropské odpadové hospodářství je vázáno závaznými evropskými směrnicemi. Rok 2024 byl český unikát, který šel nad rámec zmíněných směrnic a rok 2030 je v souladu s těmito směrnicemi. Tím netvrdím, že bychom se museli fanaticky řídit konečným termínem, ale je rozhodně lepší nehrotit zákazy za každou cenu, když na ně ještě nejsme připravení.
Za prvé bych rád řekl, že vyjednávání odpadových zákonů není procházka růžovým sadem. Nový zákon o odpadech se ministerstvo snaží prosadit již 15 let a nikdy to zatím nestihlo za jedno volební období. To je jedna věc. Druhá věc je ta, že Česká republika má šest a půl tisíce obcí. Na jedné straně republiky Vám může starosta tvrdit, že nemá problém, protože má za dědinou spalovnu, ale na druhé straně republiky to může být jinak. Vždycky musíme mít na paměti, že jakékoliv zákony jsou kompromisy a nejde prosadit všechno a hned bez předešlé zodpovědné přípravy.
Vždycky je nutné mít na paměti, že jakékoliv zákony musí být právně a politicky vymahatelné. To znamená, že za ně musí mít někdo určitý zodpovědnost. Proto není dobré za každou cenu vymáhat nesplnitelné cíle. V tomto případě by bylo nespravedlivé na obcích vymáhat sankce jen proto, že nemají za humny spalovny. Velká města jako Liberec, Plzeň, Praha a Brno, která mají vlastní spalovny, by byly z obliga, ale co ty ostatní?
Na začátek je potřeba říct, že kriminalita je tam, kde jsou peníze a v oblasti nakládání s odpady je opravdu hodně peněz. Myslím si, že situaci by zlepšila osvěta a vzdělávání. Na druhou stranu, když je motivací ušetření nebo vydělání peněz, tak ne vždy osvěta stačí a jedná se spíše o otázku morálky. Odvoz a nakládání s odpady je služba, která může být i velmi drahá v závislosti na typu odpadu.
Dalším problémem je, že některá opatření jsou šitá horkou jehlou a stojí hodně peněz, a tak se jim některé organizace i s vědomím, že jednají nelegálně, vyhýbají. Toto “šití předpisů horkou jehlou” s sebou nenese pouze problém zvýšení kriminality, ale například i celkovou nedůvěru v environmentální opatření. Proto si myslím, že by se veškerá opatření měla zavádět s důkladným rozmyslem.
To je pro mě trošku složitá otázka. Do jisté míry s ekoaktivisty sympatizuji. Zejména z toho důvodu, že ochrana životního prostředí je spjata s lidskou morálkou a měla by se tlačit zdola. Na druhou stranu, čím jsem starší, tím víc se stávám zastáncem postupnějších řešení a nikoliv těch radikálních, po kterých ekoaktivisti většinou volají. Radikální řešení často přesouvají problémy někam jinam, kde nejsou tolik vidět a systémově nic neřeší. Tím pak právě v systému vznikají trhliny, které jsou vyplňovány kriminální činností.
Krom notoricky známých pravidel typu – nevyhazovat odpadky do přírody, neplýtvat vodou, apod. jsem byl vychováván ke kladnému vztahu k přírodě. Část rodiny pochází z vesnice, a tak jsem část dětství strávil v blízkém kontaktu s přírodou.
Nálepka bio má parametry, které musí daný produkt splňovat. Nálepka eko nic neznamená a podle mě souvisí s fenoménem greenwashing. Jako příklad bych uvedl tašku nejmenovaného řetězce v ČR, který na tašce uvádí, že taška je „odbouratelná“, přičemž ta taška je z polyethylenu. Jedná se o matoucí označení, díky němuž by mohlo dojít k tomu, že by cílový uživatel tašku s dobrým úmyslem vyhodil do kompostu a za dvacet let by se divil, že tam tu tašku stále má. “Odbouratelné” nic neznamená – není to nikde v zákonu definováno. Odbourat se dá například tak, že se zapálí a to nemá s ekologicky šetrným nakládáním s odpady nic společného.
Je to ale otázka i těch lidí. Lidé si často kupují dobré svědomí, věří nálepkám a málo čtou, nemyslí kriticky a nekontrolují produkty opravdu pečlivě.
Těch příkladů je více. První mě napadá současný trend některých toaletních papírů, na kterých se píše, že mají tzv. “splachovatelnou ruličku”. Což je sice hezké, ale co se týče ekologie, tak to nemá žádný přínos. Zbytkové části z těchto ruliček stejně vyčistí v čističkách odpadních vod.
Další příklad mohu uvézt ze své vlastní zkušenosti. Jedna paní mi volala s dotazem, proč by měla přispívat do EKO-KOM a.s., když produkuje jídlo v biologicky rozložitelných krabičkách. Řekl jsem jí, že toto zákon nerozlišuje, protože je nastaven tak, aby řešil konečné nakládání se vzniklým odpadem a ptal jsem se jí, kdo toto konečné nakládání u ní kontroluje a řeší? Na to ona mi samozřejmě nedokázala odpovědět. Pokud by to měl řešit samotný její spotřebitel, většinou by s obalem nedokázal dostatečně dobře naložit, aby zamezil vzniku odpadu. Do plastu by to správně vyhodit neměl, protože to reálně plast není. Do bioodpadu bych to také nedoporučil, protože tyto tlustší rozložitelné plasty se v praxi rozkládají velmi pomalu, což dělá problémy kompostárnám, které pak nemohou prodat svůj kompost. Jediný, kdo by s tím dokázal dobře naložit, je spotřebitel, který má vlastní kompost, ale také by ho nejspíš nechtěl mít plný biologicky rozložitelných plastů. Takže nakonec to stejně skončí v komunálním odpadu a v čem je tedy ten přínos?
Tím nechci říct, že biologicky rozložitelné plasty jsou nesmysl. Jen se s nimi musí zodpovědně nakládat, stejně jako s jinými obaly a to stojí peníze, proto ty příspěvky do autorizovaných obalových společností.
Spacák, flísová mikina nebo pivní lahev.
1 Pozn. redakce: Producenti obalů mají odpovědnost za zpětný odběr obalů a jejich využití. Tento zákon nastavuje mechanismy, jak prostřednictvím rozšířené odpovědnosti výrobce financovat tříděný sběr odpadů. Nejčastěji se tak děje prostřednictvím autorizované obalové společnosti EKO-KOM a.s., která vybírá finanční prostředky přímo od firem produkujících obaly a rozděluje je všem zainteresovaným stranám – nejčastěji obcím a dotřiďovacím linkám.
2 pozn. kce: Každá obce to má nastavené jinak a je třeba si tuto informaci kontrolovat na samotných kontejnerech nebo na stránkách obce.
3 Pozn. redkce: Re-use znamená v překladu “znovu využívat”. V zaběhnutém názvosloví firem, zabývajících se odpadovým managementem, se používá heslo 3R – re-use, redukce a recyklace. Přičemž re-use je řazeno na první místo, protože nejvíce předchází vzniku odpadu. Více například na: https://www.trideniodpadu.cz/reuse
4 V oxfordském slovníku je tento termín definován jako dezinformace šířené organizacemi za účelem vyvolat environmentálně a ekologicky zodpovědný obraz sama sebe. Více například na: https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095906807